Zkouška dopadla dobře (doslova) a tak jsem v dobré náladě dorazil na půl osmou před Akropoli. Vevnitř už se tísnil hutný dav lidí a misantropická část mého já začala bít na poplach, který nezmírnila ani zvýšená koncentrace sličných mladých fanynek.

Když jsme se prodrali zástupem lidí u šatny, mohli jsme sestoupit do hlubin sálu a najít si příjemné místo u zdi těsně vedle výfuku klimatizace. Tou dobou byl sál ještě poloprázdný, ale než začali hrát Charlie Straight naplnil se doslova po strop.

Ve tři čtvrtě udeřila do nástrojů (také moravská) předkapela Johny Said The Number. A to doslova, jejich hudební projev mi přišel jako trošku bezhlavé bušení do nástrojů připomínající americké Green Day. A to, jak se jmenují jsem postřehl, až když jim Albert děkoval, protože frontmanovi nebylo vůbec rozumět. Ale alespoň měli kluci elán a šli do toho s vervou, možná z nich ještě něco bude.

A pak přišli Karlíci. Albert svojí bezprostředností a evidentní radostí z toho kolik přišlo lidí rozbil poslední zábrany publika, zbyly-li ještě nějaké a muzikální orgie mohly začít. O tom, jak překvapivě kvalitní a zajímavá jejich hudba je, jak dobře frontman Albert zpívá a jak nenucený a skromný je projev celé kapely se toho obzvláště po Andělech napsalo hodně. Nebudu to proto opakovat, jen řeknu, že Charlie Straight svému jménu, které si zatím vydobyli, rozhodně dostáli a v mnohém ho i posunuli o další kousek výše k muzikantské slávě.

Neodpustím si ale malou výtku, chudák Pavel Pilch byl vzadu na pódiu v podstatě neviditelný a obzvláště když se na pódium vhrnuly kotouče umělého kouře stala se z Charlie Straight skupina tříčlenná – bez bubeníka.

Naopak mně úplně dostal multiinstrumentalista Michal třeba úžasným sólem, které předvedl na piáno, nebo dětskou radostí, která z něj vyzařovala, když rukama vracel spousty balónků zpět do hlediště mezi fanoušky. Prostě božan a žalud každým coulem!

Po “konci” vystoupení a mohutném potlesku ještě přišel na řadu křest nového videoklipu k písničce Upside Down. VHSku s videem zlil sektem samotný Meky Žbirka. V zápětí jsme si klip mohli poprvé vychutnat i my a pak ještě kluci zahráli jednu (nebo dvě?) přídavkové písničky. Když se v sále rozsvítilo, probral jsem se z hudebního opojení a rychle zamířil k východu, protože je jen jedna věc kterou mám rád míň, než hodně lidí na malém prostoru – hodně lidí na malém prostoru, kteří se tlačí k východu. Ven jsem se tedy dostal záhy a zamířil domů.

Suma sumárum to tedy byl velmi příjemný večer a slečně, co mi při koncertu šlapala na špičky u nohou budiž odpuštěno.

Autorem obrázku na titulce a fotky Michala Šupáka  je Petr Klapper.

Další mně známá Shmitzerova dílka jsou dechberoucí Léčitel o kterém jsem se zde již zmiňoval a hlavně jednodušší mláděži známé Máte na to? (alias Prdel). A proto jsem využil příležitosti a vydal se sychravého středečního večera na koncert do říčanského kulturního střediska.

A bylo to skvělé! Skvělé písničky s ještě lepšími texty prokládané dokonale vtipným průvodním slovem. Pokud znáte Schmitzera z desky věřte, že naživo je ještě mnohem lepší. Jedna hláška střídá druhou a člověk se směje tak intenzivně, že tvářové svaly nakonec skončí v křeči. Opravdu nevím jak koncert dále charakterizovat, protože bych skončil tím, že bych nakupil obrovskou hromadu superlativů, na kterou bych si potom vylezl a zakřičel: “Schmitzer prostě válí!”

Jednu chybu ovšem koncert měl. Byla jí kytara. Ne, že by hrála falešně nebo jinak špatně, naopak, ale odrážela mi světla reflektorů do obličeje.

Kdybych měl tedy koncert zhodnotit procentuálně, dal bych 95% – za naleštěnou kytaru a abych měl možnost někdy v budoucnosti dát stovku.

Bratři Ebenové – Folkloreček

Eggnoise – Wonder

Jan Budař – Drzý Kohoutek

MIG 21 – Vlajky vlají

Sto zvířat – Nikdy nic nebylo

Tatabojs – Léčitel

V tomto případě jsem musel udělat trošku výjimku, nejde totiž o vidoklip, ale o záznam z živého koncertu. Ovšem to stejně nemění nic na faktu, že se jedná o velice působivou záležitost a to jak hudebně, tak obsahově.