Zkouška dopadla dobře (doslova) a tak jsem v dobré náladě dorazil na půl osmou před Akropoli. Vevnitř už se tísnil hutný dav lidí a misantropická část mého já začala bít na poplach, který nezmírnila ani zvýšená koncentrace sličných mladých fanynek.

Když jsme se prodrali zástupem lidí u šatny, mohli jsme sestoupit do hlubin sálu a najít si příjemné místo u zdi těsně vedle výfuku klimatizace. Tou dobou byl sál ještě poloprázdný, ale než začali hrát Charlie Straight naplnil se doslova po strop.

Ve tři čtvrtě udeřila do nástrojů (také moravská) předkapela Johny Said The Number. A to doslova, jejich hudební projev mi přišel jako trošku bezhlavé bušení do nástrojů připomínající americké Green Day. A to, jak se jmenují jsem postřehl, až když jim Albert děkoval, protože frontmanovi nebylo vůbec rozumět. Ale alespoň měli kluci elán a šli do toho s vervou, možná z nich ještě něco bude.

A pak přišli Karlíci. Albert svojí bezprostředností a evidentní radostí z toho kolik přišlo lidí rozbil poslední zábrany publika, zbyly-li ještě nějaké a muzikální orgie mohly začít. O tom, jak překvapivě kvalitní a zajímavá jejich hudba je, jak dobře frontman Albert zpívá a jak nenucený a skromný je projev celé kapely se toho obzvláště po Andělech napsalo hodně. Nebudu to proto opakovat, jen řeknu, že Charlie Straight svému jménu, které si zatím vydobyli, rozhodně dostáli a v mnohém ho i posunuli o další kousek výše k muzikantské slávě.

Neodpustím si ale malou výtku, chudák Pavel Pilch byl vzadu na pódiu v podstatě neviditelný a obzvláště když se na pódium vhrnuly kotouče umělého kouře stala se z Charlie Straight skupina tříčlenná – bez bubeníka.

Naopak mně úplně dostal multiinstrumentalista Michal třeba úžasným sólem, které předvedl na piáno, nebo dětskou radostí, která z něj vyzařovala, když rukama vracel spousty balónků zpět do hlediště mezi fanoušky. Prostě božan a žalud každým coulem!

Po “konci” vystoupení a mohutném potlesku ještě přišel na řadu křest nového videoklipu k písničce Upside Down. VHSku s videem zlil sektem samotný Meky Žbirka. V zápětí jsme si klip mohli poprvé vychutnat i my a pak ještě kluci zahráli jednu (nebo dvě?) přídavkové písničky. Když se v sále rozsvítilo, probral jsem se z hudebního opojení a rychle zamířil k východu, protože je jen jedna věc kterou mám rád míň, než hodně lidí na malém prostoru – hodně lidí na malém prostoru, kteří se tlačí k východu. Ven jsem se tedy dostal záhy a zamířil domů.

Suma sumárum to tedy byl velmi příjemný večer a slečně, co mi při koncertu šlapala na špičky u nohou budiž odpuštěno.

Autorem obrázku na titulce a fotky Michala Šupáka  je Petr Klapper.

Poslední týden školy

Nejdříve jsem měl v plánu strávit poslední školní týden doma přípravou k maturitě. Však jsem to také potřeboval jako sůl. Jediné co jsem pro její úspěšnézvládnutí do té doby udělal bylo to, že jsem si (pouze) jednou (pouze) přečetl témata ze Základů společenských věd. Nakonec jsem ale neodolal atmosféře loučení se se školou a spolužáky a do školy přišel.

Jak je v naší třídě zvykem, na poslední chvíli jsme připravovali tablo a program na poslední zvonění. To probíhalo netradičně ve čtvrtek (v pátek byl státní svátek) a musím otevřeně přiznat, že bylo nejlepší za hodně dlouhou dobu a že se na něj bude dlouho vzpomínat.

Ráno před školou vše probíhalo ve stylu vesnické slavnosti. Holky byly oblečené v krojích a kluci byli za vidláky vracející se z pole s vidlemi a slámou trčící z holinek. Všichni příchzí byli odměňováni domácími koláči, chlebem se solí a ti nejšťastnější také postřikem proti škůdcům. Dechovka vyhrávala a před vstupem do školy se tyčila kupka hnoje.

S první zvoněním posledního dne jsme se povinně přesunuli do třídy, kde jsme spočítali vybrané penízky, převlékli se a dolaďovali poslední technické detaily nadcházejícího vystoupení v aule.

První na řadu šli čtvrťáci. Na jejich výkonu byl bohužel silně znát nedostatek přípravy a záliba v poněkud vulgárním humoru. Musím ale vyzdvihnout uvaděčský výkon Tomáše Drvoštěpa, který svým šarmem, vtipem a inteligencí  vystoupení zachraňoval.

A potom jsme přišli na řadu my. Já měl na starosti technickou a audiovizuální podporu a musím přiznat, že tak nervózní, jako při našem vystoupení, jsem nabyl ani u maturity. A to jsem ani nemusel vylézt na pódium. Do značné míry to bylo tím, že těsně před vystoupením se začalo všechno hezky hroutit, ze začátku nefungoval projektor, jeden mikrofón byl nepoužitelný, ozvučení auly špatně nastavené. Ale nakonec se nám to povedlo uvést alespoň do trochu použitelného stavu.

Nebudu popisovat o čem byly scénky, člověku neznalému poměrů na naší škole by to stejně bylo jaksi k prdu. A pokud se mi podaří natočený záznam převést do nějakého rozumného formátu, tak ho sem asi stejně dám celý a budete se moci kochat. Největší úspěch měl podle očekávání boxový zápas dvou profesorů (jediných mužských obyvatel jinak zcela feminizovaného kabinetu), Černý rap dua Big White Brothers a vrhání dortů na ctěné obličeje vybraných spolužáků. Celkově to mělo obrovský úspěch a závěrečné rozloučení s profesory a předání květin jistě nenechalo jedno oko suché.

No myslel jsem si jak do tohoto článku shrnu dění posledních týdnů, ale koukám, že mi to trošku nabobtnalo, takže svaťák a maturitu si nechám na příště.

Problém nastane, když se chce svými “díly” pochlubit. Dříve ztýral široký rodinný kruh tříhodinovou prezentací fotek z víkendu v Paříži, ale v současné době má možnost znudit mnohem širší obecenstvo. Nahraje fotky nejlépe přímo z foťáku na Facebook, Picasu nebo na Flickr a rozlešle odkazy. A přátelé, které zajímá jak bylo v Paříži se tím potom prokousávají tak dlouho, než s pěnou v koutku úst spadnou u pětitisícého snímku pod stůl.

Myslete na to, že vyfocením práce fotografa nekončí. Ani zdaleka ne! K úspěchu vede ještě dlouhá cesta. Nemyslete si, že profesionální fotografové mají každý snímek perfektní, to v žádném případě. Dobrý fotograf se od obyčejného liší tím (mimo jiné), že nepovedenými snímky se nikde nechlubí (však také není čím). Pokud i vy tedy chcete platit v okolí za dobrého fotografa, věnujte svým fotkám ještě chvíli před tím, než je pustíte do světa.

Já se nyní pokusím shrnout několik základních kritérií, podle kterých rozhodnout, zda fotku zveřejnit, či smazat.

Neostré a nepovedené fotografie

Všechny a bez milosti smazat. Stačí, když je fotografie mázlá trošku, nebo je jen v růžku vidět váš palec a fotka patří do koše. A to i v případě, že je na ní zachycen důležitý okamžik či situace a vy nemáte k fotce její ostrou sestřičku z druhého pokusu. Na rozmazané fotky není nikdo zvědavý, ať je jejich obsah sebedůležitější.

Stejné (podobné) fotky

Pokud chceme zabránit tomu, abychom museli nepovedenou fotku mazat, můžeme ji vyfotit několikrát. To ale neznamená, že pokud se obě (všechny) povedly, tak je všechny zveřejníme, to v žádném případě. Pečlivě vybereme tu nejlepší a s ostatními provedeme rychlý proces. Není nic více ubíjejícího při prohlížení fotek, než série Hrad-1 až Hrad-10, kdy má člověk pocit, že hraje hru na hledání rozdílů.

Fotky na výšku

Když něco vyfotíte na výšku, nezapomeňte to před zveřejněním otočit do správné pozice, nechcete-li aby si vaši přátelé zablokovali krční páteř neustálým naklápěním hlavy o 90°. I opravdu povedenou fotku nikdo neocení, pokud bude naležato, když má být nastojato.

Fotky ničeho

U každé fotky se sami sebe zeptejte, jako přidanou hodnotu fotka příjemci přinese. Co na ní vlastně je a jestli to někoho vůbec zajímá? A při jakékoliv pochybnosti obrázek nemilosrdně smažte.

Co prošlo sítem

Pokud jste vyfiltrovali fotky podle předchozích kritérií, znamená to, že jste se zbavili těch nejhorších z nejhorších, ale obvykle to nestačí. I pro výběr kvalitních fotek může platit staré zahradnické pravidlo pro prořezávání stromů. Zkraťte všechno, vyřežte toho co nejvíc, a když si myslíte, že víc už se toho vyřezat nedá, vyřežte ještě polovinu zbytku. Takže to, že už jste vyřadili všechny nepovedené fotky, neznamená, že zbytek vystavíte na internetu (nebo promítnete přátelům). Většinou je i z těch kvalitních vybrat ty úplně nejkvalitnější, prostě proto abychom příjemce neunudili. Přátelé si vaše fotky užijí a ještě vás pochválí za to, že máte talent na fotografování.

Někdy příště zkusíme vybrané fotky ještě vylepšit a okouzlit tak vaše přátele.

Další mně známá Shmitzerova dílka jsou dechberoucí Léčitel o kterém jsem se zde již zmiňoval a hlavně jednodušší mláděži známé Máte na to? (alias Prdel). A proto jsem využil příležitosti a vydal se sychravého středečního večera na koncert do říčanského kulturního střediska.

A bylo to skvělé! Skvělé písničky s ještě lepšími texty prokládané dokonale vtipným průvodním slovem. Pokud znáte Schmitzera z desky věřte, že naživo je ještě mnohem lepší. Jedna hláška střídá druhou a člověk se směje tak intenzivně, že tvářové svaly nakonec skončí v křeči. Opravdu nevím jak koncert dále charakterizovat, protože bych skončil tím, že bych nakupil obrovskou hromadu superlativů, na kterou bych si potom vylezl a zakřičel: “Schmitzer prostě válí!”

Jednu chybu ovšem koncert měl. Byla jí kytara. Ne, že by hrála falešně nebo jinak špatně, naopak, ale odrážela mi světla reflektorů do obličeje.

Kdybych měl tedy koncert zhodnotit procentuálně, dal bych 95% – za naleštěnou kytaru a abych měl možnost někdy v budoucnosti dát stovku.

Prvním kontrastem oproti Fidlovačce bylo prostředí divadla. Všechno velmi pěkné a upravené, sedačky velmi pohodlné a hlediště tak malé, že má člověk intenzivní pocit, že si na aktéry hry může témeř sáhnout. Tomuto pocitu nahrávala i podoba jednoduché bytové scény, která byla celá posunuta až těsně k divákovi – před oponu.

Děj hry nebudu popisovat, stačí zmínit, že nemá chybičku. Je vtipný, má myšlenku a vůbec, to se prostě musí vidět! A ještě jednu věc jsem si uvědomil při sledování této hry. Ač jsem na erotiku v kulturních dílech (vyjma aktů) háklivý, zde se ji panu Heřmánkovi podařilo začlenit velmi citlivě a vtipně. Ukázkový příklad toho, že méně je někdy více a chytrému stačí napovědět (a hloupého vykopnout z divadla).

Děkuji tímto oběma spolužákům Heřmánkovým, za pozvání a těším se k nim do divadla třeba zase někdy příště.

A jen pro úplnost doplním oficiální popis ze stránek Divadla Bez zábradlí:

Terasa patří mezi nejúspěšnější komedie přelomu tisíciletí. Francouzský autor Jean-Claude Carrière, jeden z nejvyhledávanějších filmových scénáristů současnosti, spolupracovník Louise Bunuela, Petera Brooka či Miloše Formana, tu v sedmi různorodých postavách vytvořil komediální obraz člověka v soukolí moderní civilizace, který touží, miluje, sní… ale musí se také živit, bydlet, obstarávat svou pozemskou existenci a zabývat se jinými nezbytnými banalitami…

Terasa, jako všechny velké komedie, je zrcadlem světa, ve kterém snadno najdeme i vlastní tvář mezi tolika jinými, které nás obklopují. Každá ze sedmi postav, které tu s komediální vervou bojují o naplnění života, kráčí po vláknech Osudu, jehož pavučina je dovede na společné místo: do pařížského bytu, jemuž vévodí tajemná terasa. Pro někoho je tento byt s terasou místem vzpomínek, místem lásky, pro jiného dočasným útočištěm, další tu prožívají osudové setkání, ale je to i místo pokusu o vraždu… Nebo je to všechno ještě jinak?

Terasa je komedie plná pařížského espritu, ale i civilizačního tlaku, který stále více proniká do našich životů…

Bratři Ebenové – Folkloreček

Eggnoise – Wonder

Jan Budař – Drzý Kohoutek

MIG 21 – Vlajky vlají

Sto zvířat – Nikdy nic nebylo

Tatabojs – Léčitel

V tomto případě jsem musel udělat trošku výjimku, nejde totiž o vidoklip, ale o záznam z živého koncertu. Ovšem to stejně nemění nic na faktu, že se jedná o velice působivou záležitost a to jak hudebně, tak obsahově.

Tento muzikál, jehož autory jsou D. Wasserman, M. Leigh a J. Darion, měl světovou premiéru v New Yorku roku 1965. U nás ho nastudoval Tomáš Töpfer nejdříve v Divadle na Vinohradech, odkud ho přenesl do Divadla na Fidlovačce. Zde jsem ho shlédl i já.

První negativní dojem na mě udělalo samotné divadlo, zvenku vypadá odpudivě a olezle. Ani šatna a předsálí mi tento dojem rozhodně nevyvrátily. Zlom ale nastal ve chvíli, kdy jsem vešel do hlediště. Musím říct, že právě to na mne udělalo za celý večer snad nejlepší dojem. Dřevěné lavice mi evokovaly něco mezi saunou a gladiátorskou arénou. Neobvyklé, ale velmi sympatické.

Hra samotná je tzv. divadlem na divadle. Vypráví příběh Miguela de Cervantese, který  se dostane do sevillského vězení, hraje se svými spoluvězni příběh Dona Quijota tak, jak ho známe. Začnu jediným pozitivem – herecké výkony nebyly špatné. Překvapil mne hlavně Petr Rychlý v hlavní roli; z jeho výkonu bylo jasné, že umí mnohem víc, než předvádí v televizi.

Hra kombinuje humorné a vážné prvky velmi nepříjemným způsobem. Toto střídání trošku tlumí to, že vtipné pasáže nejsou ve skutečnosti vtipné – spíše než úsměv na tváři vykouzlí ušklíbnutí. Nejhorší ale je, že celá hra je protkána vulgaritou. Rádobyvtipné sexuální narážky se ozývají co minutu. Člověku se vybaví silvestrovské estrády na Nově. Odporné.

Korunu tomu všemu dodal představitel soudce z řad vězňů, který v nejvypjatější, najvážnější chvíli zakopl o kbelík a moc nechybělo a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Stane se, bohužel pokračovat ve vážném monologu po takovém faux-pas je opravdu obtížné. Obzvláště, když se polovina publika směje.

Ano! Publikum jsem chtěl zmínit. To bylo snad ještě horší než samotná hra. Velká část přítomných se rekrutovala z Klubu mladých diváků, ale stejně. Pokud vím, že jsem neinteligentní nedospělec, který nemá špetku dobrého vychování a taktu, tak do divadla nechodím, ne? Na konci jsem se opravdu styděl za ty pitomce, kteří se celou dobu bavili, chechtali (při vážných scénách) a dělali bordel a bylo mi líto herců, kteří se snažili a hráli dobře.

Snad jen pro úplnost dodám, že po skončení hry nám ujel o minutu vlak a museli jsme čekat hodinu na další. No, když mi má něco zkazit náladu, tak alespoň se vším všudy.