Poslední týden školy

Nejdříve jsem měl v plánu strávit poslední školní týden doma přípravou k maturitě. Však jsem to také potřeboval jako sůl. Jediné co jsem pro její úspěšnézvládnutí do té doby udělal bylo to, že jsem si (pouze) jednou (pouze) přečetl témata ze Základů společenských věd. Nakonec jsem ale neodolal atmosféře loučení se se školou a spolužáky a do školy přišel.

Jak je v naší třídě zvykem, na poslední chvíli jsme připravovali tablo a program na poslední zvonění. To probíhalo netradičně ve čtvrtek (v pátek byl státní svátek) a musím otevřeně přiznat, že bylo nejlepší za hodně dlouhou dobu a že se na něj bude dlouho vzpomínat.

Ráno před školou vše probíhalo ve stylu vesnické slavnosti. Holky byly oblečené v krojích a kluci byli za vidláky vracející se z pole s vidlemi a slámou trčící z holinek. Všichni příchzí byli odměňováni domácími koláči, chlebem se solí a ti nejšťastnější také postřikem proti škůdcům. Dechovka vyhrávala a před vstupem do školy se tyčila kupka hnoje.

S první zvoněním posledního dne jsme se povinně přesunuli do třídy, kde jsme spočítali vybrané penízky, převlékli se a dolaďovali poslední technické detaily nadcházejícího vystoupení v aule.

První na řadu šli čtvrťáci. Na jejich výkonu byl bohužel silně znát nedostatek přípravy a záliba v poněkud vulgárním humoru. Musím ale vyzdvihnout uvaděčský výkon Tomáše Drvoštěpa, který svým šarmem, vtipem a inteligencí  vystoupení zachraňoval.

A potom jsme přišli na řadu my. Já měl na starosti technickou a audiovizuální podporu a musím přiznat, že tak nervózní, jako při našem vystoupení, jsem nabyl ani u maturity. A to jsem ani nemusel vylézt na pódium. Do značné míry to bylo tím, že těsně před vystoupením se začalo všechno hezky hroutit, ze začátku nefungoval projektor, jeden mikrofón byl nepoužitelný, ozvučení auly špatně nastavené. Ale nakonec se nám to povedlo uvést alespoň do trochu použitelného stavu.

Nebudu popisovat o čem byly scénky, člověku neznalému poměrů na naší škole by to stejně bylo jaksi k prdu. A pokud se mi podaří natočený záznam převést do nějakého rozumného formátu, tak ho sem asi stejně dám celý a budete se moci kochat. Největší úspěch měl podle očekávání boxový zápas dvou profesorů (jediných mužských obyvatel jinak zcela feminizovaného kabinetu), Černý rap dua Big White Brothers a vrhání dortů na ctěné obličeje vybraných spolužáků. Celkově to mělo obrovský úspěch a závěrečné rozloučení s profesory a předání květin jistě nenechalo jedno oko suché.

No myslel jsem si jak do tohoto článku shrnu dění posledních týdnů, ale koukám, že mi to trošku nabobtnalo, takže svaťák a maturitu si nechám na příště.

Prvním kontrastem oproti Fidlovačce bylo prostředí divadla. Všechno velmi pěkné a upravené, sedačky velmi pohodlné a hlediště tak malé, že má člověk intenzivní pocit, že si na aktéry hry může témeř sáhnout. Tomuto pocitu nahrávala i podoba jednoduché bytové scény, která byla celá posunuta až těsně k divákovi – před oponu.

Děj hry nebudu popisovat, stačí zmínit, že nemá chybičku. Je vtipný, má myšlenku a vůbec, to se prostě musí vidět! A ještě jednu věc jsem si uvědomil při sledování této hry. Ač jsem na erotiku v kulturních dílech (vyjma aktů) háklivý, zde se ji panu Heřmánkovi podařilo začlenit velmi citlivě a vtipně. Ukázkový příklad toho, že méně je někdy více a chytrému stačí napovědět (a hloupého vykopnout z divadla).

Děkuji tímto oběma spolužákům Heřmánkovým, za pozvání a těším se k nim do divadla třeba zase někdy příště.

A jen pro úplnost doplním oficiální popis ze stránek Divadla Bez zábradlí:

Terasa patří mezi nejúspěšnější komedie přelomu tisíciletí. Francouzský autor Jean-Claude Carrière, jeden z nejvyhledávanějších filmových scénáristů současnosti, spolupracovník Louise Bunuela, Petera Brooka či Miloše Formana, tu v sedmi různorodých postavách vytvořil komediální obraz člověka v soukolí moderní civilizace, který touží, miluje, sní… ale musí se také živit, bydlet, obstarávat svou pozemskou existenci a zabývat se jinými nezbytnými banalitami…

Terasa, jako všechny velké komedie, je zrcadlem světa, ve kterém snadno najdeme i vlastní tvář mezi tolika jinými, které nás obklopují. Každá ze sedmi postav, které tu s komediální vervou bojují o naplnění života, kráčí po vláknech Osudu, jehož pavučina je dovede na společné místo: do pařížského bytu, jemuž vévodí tajemná terasa. Pro někoho je tento byt s terasou místem vzpomínek, místem lásky, pro jiného dočasným útočištěm, další tu prožívají osudové setkání, ale je to i místo pokusu o vraždu… Nebo je to všechno ještě jinak?

Terasa je komedie plná pařížského espritu, ale i civilizačního tlaku, který stále více proniká do našich životů…

Tento muzikál, jehož autory jsou D. Wasserman, M. Leigh a J. Darion, měl světovou premiéru v New Yorku roku 1965. U nás ho nastudoval Tomáš Töpfer nejdříve v Divadle na Vinohradech, odkud ho přenesl do Divadla na Fidlovačce. Zde jsem ho shlédl i já.

První negativní dojem na mě udělalo samotné divadlo, zvenku vypadá odpudivě a olezle. Ani šatna a předsálí mi tento dojem rozhodně nevyvrátily. Zlom ale nastal ve chvíli, kdy jsem vešel do hlediště. Musím říct, že právě to na mne udělalo za celý večer snad nejlepší dojem. Dřevěné lavice mi evokovaly něco mezi saunou a gladiátorskou arénou. Neobvyklé, ale velmi sympatické.

Hra samotná je tzv. divadlem na divadle. Vypráví příběh Miguela de Cervantese, který  se dostane do sevillského vězení, hraje se svými spoluvězni příběh Dona Quijota tak, jak ho známe. Začnu jediným pozitivem – herecké výkony nebyly špatné. Překvapil mne hlavně Petr Rychlý v hlavní roli; z jeho výkonu bylo jasné, že umí mnohem víc, než předvádí v televizi.

Hra kombinuje humorné a vážné prvky velmi nepříjemným způsobem. Toto střídání trošku tlumí to, že vtipné pasáže nejsou ve skutečnosti vtipné – spíše než úsměv na tváři vykouzlí ušklíbnutí. Nejhorší ale je, že celá hra je protkána vulgaritou. Rádobyvtipné sexuální narážky se ozývají co minutu. Člověku se vybaví silvestrovské estrády na Nově. Odporné.

Korunu tomu všemu dodal představitel soudce z řad vězňů, který v nejvypjatější, najvážnější chvíli zakopl o kbelík a moc nechybělo a natáhl se jak široký, tak dlouhý. Stane se, bohužel pokračovat ve vážném monologu po takovém faux-pas je opravdu obtížné. Obzvláště, když se polovina publika směje.

Ano! Publikum jsem chtěl zmínit. To bylo snad ještě horší než samotná hra. Velká část přítomných se rekrutovala z Klubu mladých diváků, ale stejně. Pokud vím, že jsem neinteligentní nedospělec, který nemá špetku dobrého vychování a taktu, tak do divadla nechodím, ne? Na konci jsem se opravdu styděl za ty pitomce, kteří se celou dobu bavili, chechtali (při vážných scénách) a dělali bordel a bylo mi líto herců, kteří se snažili a hráli dobře.

Snad jen pro úplnost dodám, že po skončení hry nám ujel o minutu vlak a museli jsme čekat hodinu na další. No, když mi má něco zkazit náladu, tak alespoň se vším všudy.